Rozhovor o očkování pro ženský magazín Evien.cz

    Evien.cz: Proč je povinné očkování tak důležité a může mít vedlejší účinky?

    Ing. Marián FILLO: Povinné očkování je povinné, protože státní instituce jaksi neumí přesvědčit značnou část rodičů o tom, že očkování jejich dětem víc prospěje než uškodí. Kdyby uměly přesvědčit všechny (nebo téměř všechny) rodiče, nebyl by žádný důvod na jakoukoli očkovací povinnost. Těch pár neočkovaných by se v očkovaném davu „ztratilo“…

    Proč státní instituce i obvodní pediatři čím dál víc selhávají v přesvědčování rodičů k očkování jejich dětí? Napadají mi tyto důvody:

1. jednají s rodiči namyšleně jako kdyby nebyly placeny z našich daní (a tedy jako kdyby nebyly de facto našimi zaměstnanci), ale prodlouženou rukou absolutistického císaře pána. Takové jednání si lidé nechají líbit čím dál méně, zejména pokud měli osobní zkušenost s podstatně vstřícnějším jednáním úředníků ze Západní Evropy (Německo, Rakousko, Nizozemí...);
2. umí sice vstřícně jednat s občany, ale chybí jim argumenty, protože nemají problematiku očkování nastudovánu dostatečně na to, aby dokázaly obhájit očkování proti námitkám rodičů;
3. informovanost rodičů se zvyšuje ale informovanost státních úředníků a obvodních pediatrů stagnuje;
4. očkování je skutečně víc na škodu než na užitek.

    Pokud platí d), pak je povinné očkování důležité pouze pro výrobce vakcín a pro jimi placené (nebo jinak podporované) odborníky. V systémech, kde obvodní pediatr dostává za každé provedené očkování peníze navíc, mají pediatři o jeden hodně dobrý důvod nabízet očkování a tlačit lidi do něj navíc. A to je i případ Česka. Kdyby byl výkon očkování součástí paušálu od zdravotní pojišťovny (tzv. kapitační platby) a pediatr by nedostával nic navíc za každou „včeličku“, ochota k očkování by byla o hodně nižší.

    Evien.cz: Je nepovinné očkování tahání peněz z kapes, nebo to skutečně funguje?

    Ing. Marián FILLO: Tahání peněz z kapes to je tak-jako-tak. Dnes je docela problém schválit vakcínu, která nemá žádné prokazatelné přínosy, ačkoli v minulosti se tak nejednou stalo. Takže nějaký přínos to očkování může mít. Otázka spíš zní: pro kolik procent z očkovaných je očkování přínosem a také jestli v úhrnu (u celé proočkované populace) není dané očkování spíš na škodu. Ukazuje se, že u chřipky to tak bude, protože vakcína sice sníží onemocnění na vybrané tři nebo čtyři z celkově několika desítek tisíc známých kmenů chřipkového viru, nicméně zvýší celkovou nemocnost očkovaného člověka během chřipkové sezony několikrát proti člověku neočkovanému. Jistě, jsou lidi, kterým se tak neděje, ale ve statistickém průměru to tak je.

    Druhá věc je, jestli nemáme za docela rizikové očkování nějakou lepší náhradu. Např. u klíšťové encefalitidy hezky zabírá pravidelné užívání vitamín B-komplexu a taky některých repelentů v případě pobytu v rizikové oblasti. Je to každopádně lepší ochrana než očkování, protože očkování nezabrání přenosu borelií, což jsou bakterie, způsobující lymeskou boreliózu. Přitom boreliózu přenášejí klíšťata několik-desítek-krát častěji než klíšťovou encefalitidu.

    Jiné nemoci (např. plané neštovice) je pro drtivou většinu (přes 99%) populace lepší prodělat v dětství (řekněme od 3 let do puberty) než se dát očkovat, protože proděláním nemoci získaná ochrana je mnohem silnější, než co dokáže očkování, a běžné dětské nemoci dokážou tak procvičit imunitní systém, že si pak v dospělosti lépe poradí s chronickými nemocemi, jako např. rakovina. Vícero studií prokázalo, že lidí, co v dětství prodělali víc těchto (kdysi běžných) nemocí, mají v dospělosti výrazně méně chronických nemocí.

    Očkování proti pohlavně přenosným nemocem (žloutenka typu B, HPV) je pak spíš otázkou „životního stylu“. Čím méně člověk střídá sexuální partnery, tím méně mu hrozí nákaza, a jako úplně ideální se z tohoto hlediska jeví být katolický ideál — první sex až v manželství, žádné „bokovky“ a manželství, trvající až dokud partnery smrt nerozdělí.

    Otázka rozhodování je otázkou informovanosti. Bohu žel, stěží nějaký pediatr dokáže toho říct rodičům dost na to, aby mohli učinit informované zodpovědné rozhodnutí o očkování svého dítěte, a to i kdyby o očkování věděl opravdu hodně, což je spíš výjimka než pravidlo. Problém je v tom, že běžný obvodní pediatr funguje systémem pásové výroby, takže na jednoho pacienta má tak 10–15 minut, ne více. Za tak krátký čas není vůbec možné poskytnout dostatek informací, nanejvýš tak ještě doporučit nějakou literaturu k přečtení, nic víc. Měl-li bych něco doporučit já, byla by to kniha mnichovského pediatra Dr. Martina Hirteho „Očkování — pro a proti“. Dr. Hirte tuto knihu napsal právě za účelem ulehčit rodičům dětí, které má ve své péči, rozhodování o očkování. A tento cíl byl splněn výtečně. Sice neobsahuje úplně všechno (stejně jako žádná jiná kniha), postačuje však na základní orientaci v tématu.