Úvod > Očkování v kontextu měnících se generací dětí

Očkování v kontextu měnících se generací dětí

27.02.2016 16:48

Mgr. Pavel Zmelík

Změny u generací dětí

Generace dětí se celosvětově mění. Všímají si toho rodiče, pedagogové a pracovníci s dětmi. Děti jinak myslí, jinak zpracovávají a vybavují si informace, jinak čtou, jinak distribuují pozornost. Jinak prožívají motivaci i životní hodnoty, jsou jinak nastavené. Jinak podávají výkon.

Jejich nervová soustava jinak funguje. Jsou výkonnější, nadanější, citlivější. Každá následující generace se zdá být o kousek vepředu před tou předešlou. Děti dokážou být moudřejší, hloubavější, bezstarostnější, radostnější, nadšenější, hravější, než byly předchozí generace. Jsou vědomější. Vzhledem k změně, kterou reprezentují, se někdy stávají cyničtější, nesmlouvavější, otrlejší, zdánlivě „zlejší“, než byly předchozí generace. Ve svém nesouhlasu, odkrývání netečnosti a nezájmu dokážou jít do krajností. Jsou vždy v jádru motivovány pravdou.

Tuto změnu nelze vysvětlit hromaděním přídavných jmen. Je to změna kvalitativní, skoková, kvantová. Selhává vysvětlování a popisování změn u dětí parametry vnějšího kontextu, protože děti tento kontext překračují. Jsou jiné, odlišné.

Změny u dětí odhalují růst potenciálu. V rámci stávajících systémů není rozvíjen, protože většinou není povšimnut. Snaha pokračovat ve starých kolejích vede k hlubokým systémovým problémům. O čem mluvím např. ve školství, pozná každý, kdo stráví pár dnů přímo ve škole, a seznámí se s hustou atmosférou strachu, napětí a stresu, která zde panuje. Je to boj o každodenní psychické přežití pro kantory i pro děti. Úzkost a odpor dětí je pak bagatelizován jako údajně okrajové „školní fobie“.^[1]

Mění se reaktivita dětí?

Existuje něco takového v oblasti zdravotnictví? Mohou se změny u dětí podílet na tragédiích v oblasti očkování, v podobě hlubokých reakcí na očkování s následky jako je vznik autismu, epilepsie, mozkové obrny, trvalých neurologických potíží apod.?

MUDr. Tomáš Lebenhart, dlouholetý praktik, si všímá bezprostředních reakcí dětí na očkování.^[2] Dopředu se zamýšlí, že každý člověk je jiný. Jsou lidé, kteří třeba dobře snáší maso, chemii, alkohol, nebo i očkování v tom smyslu, že to na nich není nějak dramaticky vidět. To je podle něj menšina. Většina dětí očkování v podstatě nesnáší. Některé děti ho nesnáší tak dramaticky, že buďto v důsledku toho zemřou, nebo mají trvalé, těžké, invalidizující poškození.

Pozoruhodná u tohoto lékaře mi přijde nejen odvaha přiznat, že očkování má u některých dětí výrazné negativní následky, ale ještě víc jeho pozorování, že většina dětí očkování nesnáší. Nabízí se otázky, nakolik se reakce dětí na očkování změnily v průběhu času, nakolik jsou toho příčinou změny v systému očkování, nakolik změny u dětí jako takové.

„ADHD“, „SPU“ …

Na to, že se organismus dětí mění, lze usuzovat z mnoha souvislostí. V rozmezí několika málo desítek let se veřejně etablovalo množství diagnóz dětí, jako jsou tzv. poruchy pozornosti, poruchy učení (čtení, psaní) a mnohé další.

Je to negativní nálepkování změn u dětí v souvislosti s převažujícím jednostranným modelem člověka jako „černé skříňky“. O člověku je pojednáváno, jako by byl odstřižený od všech ostatních celků, a nepopsatelný jinak než na přísně izolované fyzické rovině. Měřítkem projevů se v takovém modelu stává statistický průměr. Jakákoli odchylka od průměru je na psychické i tělesné úrovni označena za „poruchu“.

Lékařské výzkumy se zaměřují na popis symptomů. O mlhavosti interpretací výsledků výzkumů se může přesvědčit každý, kdo zadá na internetu hesla „příčiny ADHD“, nebo „příčiny SPU“. Na úrovni symptomatologie se výzkumy soustřeďují na tři zřetelné okruhy: změny v hladinách neurotransmitterů (neurofyziologie), některé změny v anatomii CNS (neurobiologie) a genetický přenos změn či znaků, které se v populaci objevily.

V prvních dvou oblastech výzkumy potvrzují relativně konzistentní výskyt změn u různých skupin dětí. U třetího okruhu se potvrdily statisticky významné souvislosti genetického přenosu. To znamená: potvrzuje se, že nové znaky v populaci jsou dále geneticky přenášeny – mlčí se o tom, kde se tyto znaky v populaci vzaly.

Celostní pohled

Na rozdíl od lékařských výzkumů si psycholog může dovolit pracovat celostně způsobem člověk – člověk, s dítětem jako s nezaměnitelnou bytostí. Potíže dítěte lze vždy posoudit ve vztahu k silným stránkám. Pracovníkům soustředěným na negativní diagnostikování dětí nemusí být silné stránky dítěte vůbec zjevné. Vždy lze vidět celkový způsob, kterým dítě pracuje, který potřebuje a kterým dosahuje maximálních výsledků.

Pomalejší dítě za předpokladu, že může pracovat v klidu, umí pracovat v neverbálních úkolech koncepčním a systematickým způsobem, jistým a kontrolovaným, který je pro něj charakteristický. Tempo je součástí jeho osobnosti, prožívání a způsobu řešení úkolů. Jakmile to uvidíme, ztrácí negativní označení smysl. Kvality „dvakrát měř, jednou řež“, systematičnost a koncepčnost, schopnost ověřit si věci apod., jsou silnými stránkami. Na dnešní dobu dokonce „šité na míru“.

Údajná porucha – zde pomalé tempo – je součástí toho, jak dítě nejefektivněji rozvíjí svůj potenciál. Aspekt „poruchy“ spočívá v tom, že v systémech, které dětem nabízíme, je tempo dané, a dítě svůj potenciál nemůže rozvinout (nebo jen tehdy, pokud má oficiální potvrzení, že má „poruchu“, a že s ním pedagog může – dokonce musí – individuálně pracovat).

Jiným příkladem změn je postupné či specifické dozrávání dětí. Velmi různorodé, specificky diferencované a odlišné, než bylo zvykem u předešlých generací. Mnoho „poruch“ lze vysvětlit jednoduše tím, že nervová soustava současných dětí dozrává pomaleji a hlavně jinak, takže vybočuje z převažujících obecně aplikovaných tabulkových požadavků na dítě.

Otevřenost, citlivost a vnímavost dětí nových generací

Vysokofunkční autista Michal Roškaňuk upozorňuje v rozhovoru s Jaroslavem Duškem na stereotypy, které odborná veřejnost přisuzuje autistům.^[3] Lidé, kteří by měli být kompetentní, považují autisty za nemluvící, uzavřené ve svém světě. Jsou neznalí faktu, že vysokofunkční autisté jsou nadstandardně vnímaví, mnohdy extrémně nadaní (savantství), nikoli běžné empatie schopní lidé.

Obrovské množství nesmyslných mýtů existuje u mnoha skupin dětí. „ADHD“ je zkratka „poruchy nedostatku pozornosti a hyperaktivity“. To je dokonalý mýtus. Ze své třináctileté praxe mohu konstatovat, že u většiny dětí s údajným nebo skutečným ADHD žádný nedostatek pozornosti jako dominantní faktor neexistuje.

Co u nich JE přítomno, je odlišná distribuce pozornosti, která plyne z velké vnímavosti a změněných „rozsahů“ pozornosti. Jejich rodiče říkají, že děti jsou „zapnuté na všech kanálech“, „mají radary všude“. Slyší to, co by slyšet neměly. Bez potíží sledují rozhovor rodičů v druhé místnosti, zatímco se bez sebemenších projevů „poruchy pozornosti“ věnují vlastní hře.

Nedostatek pozornosti v různých situacích je u těchto dětí ochranným reflexem, kterým se snaží překrýt svou obrovskou citlivost. Pokud je projev „poruchy“ trvalý, potřebují se vzhledem k okolnostem chránit stále.

Různorodost vývojových projevů dnešních dětí je široká. Pokud bych měl jmenovat několik rysů, které jsou dominantní pro děti jako generaci, byly by to: Zvětšená vnímavost a citlivost. Větší otevřenost podnětům a situacím. Systémová „průchodnost“ a „polopropustnost“ (jako protipól oddělenosti a uzavřenosti). Individuální schopnosti a reakce. U části dětí potřeba delší ochrany a vyživující péče, než jsou bezpečně vystaveny vnějším vlivům.

Fyzická citlivost

Zvýšená citlivost se u dětí projevuje také na fyzické rovině. Sandie Sedgbeerová uvádí ve sborníku Lee Carrolla a Jan Toberové, který shrnuje (podruhé za posledních 10 let) množství svědectví pedagogů, vychovatelů, mentorů, koučů, rodičů, zaměstnavatelů, zdravotníků o měnících se generacích dětí, následující:^[4]

„… jak doloží mnoho profesionálů v oblasti zdravotnictví a medicíny, jsme svědky alarmujícího nárůstu ve výskytu jistých fyzických postižení a chorob, jako je celiakie, astma, autismus, zažívací problémy, nesnášenlivost jistých druhů potravin a alergie.“

O extrémních projevech fyzické vnímavosti referuje ve stejném sborníku Claudia Wallisová (původní článek v časopisu Time). Hovoří o formující se skupině symptomů s pracovním názvem PSV – porucha smyslového vnímání – která dosud není zařazená v americkém Diagnostickém a statistickém manuálu (DSM V). Jedná se o poměrně širokou skupinu projevů u dětí.

Patří sem např. děti, které se schovávají ve škole pod lavici, aby unikly hluku a aktivitě (velká citlivost na zvuk a hluk je často přítomná u dětí s Aspergerovým syndromem). Děti, které nezvládají běžné zvuky nebo dotek oblečení na kůži. Děti, které jsou tak citlivé na dotyk, že ječí při stříhání nehtů, nebo zvrací, když slyší zvuk sekačky na trávu. Některé se jakoby nedokážou nastartovat: mají nízké svalové napětí, jen minimálně reagují na konverzaci nebo pozvání ke hře. Jiné jsou naopak přebuzené: štvou ostatní děti tím, že do nich neustále vrážejí, nebo je příliš tvrdě objímají.

Závěr

Autor tohoto článku věří, že uvedený úhel pohledu a poznatky mohou být dalším užitečným zdrojem informací při formování vlastního názoru pro rodiče, lékaře, zákonodárce a zodpovědné činitele (nejen) v otázkách, které jsou pokládány ohledně očkování. Měnící se generace dětí jsou výzvou, jak začít přistupovat k oblastem lidské praxe jinak, aktivněji a s větší zodpovědností.

Popírání (vysoce pozitivní) změny, kterou nové generace dětí přináší, je stejně neúčinné, jako zametání nepohodlných faktů ohledně očkování pod koberec. Pokud by prvním krokem v procesu přijímání zodpovědnosti byla pouze předběžná opatrnost k rizikům nebo o něco větší otevřenost novým řešením, není to málo.