Erička — postvakcinační encefalopatie a regres ve vývoji po očkování ve 2 měsících života
Ahoj, já jsem Erika, ale rodiče mi nejčastěji říkají Eričko. Mám mladší sestru Miu, kterou mám moc ráda. Bohužel si spolu nemůžeme moc hrát. Ona už chodí, běhá, hraje si a já to neumím, i když jsem o rok starší. Neumím si k ní ani sednout nebo uchopit hračku, ach jo. Moje ségra ještě nic netuší, ale já už vím, že něco není v pořádku.
Erička před očkováním (ještě zdravá)
Podle maminky jsem chytrá a krásná holčička. Říká mi, že jednou budu sestru prohánět po zahradě, jen musím pilně cvičit. Snažím se, ale zatím to nejde. Rodiče o mě pečují 24 hodin denně. Jinak to ani nejde, protože si neumím říct o to, co právě potřebuji. Chtěla bych být jako moje ségra, v mých očích už je to velká holka. Mě musí mít rodiče neustále na očích. Zatím se neumím přetočit na druhý bok, tak se musím v noci vždy připomenout. Jednou to ale zvládnu.
Na svět jsem se tolik těšila, že jsem se narodila předčasně. Pan doktor mě chválil a říkal, že jsem šikovná holčička. Za pomocí rodičů jsem si uměla i sednout a bez problému ochutnávala svoje prstíky. Jednoho dne jsem dostala několik včeliček, dospěláci tomu říkají očkování. Od té doby mne ale přestalo poslouchat tělíčko. Najednou se nemůžu posadit a cumlat prstíky, protože nemám sílu zvednout hlavičku ani ručičku. Co jsem se do mých dvou měsíců naučila, o to jsem najednou přišla. Zůstala jsem panenkou, teď už ale jen hadrovou.
Erička už po očkování, v lázních
Rodiče jsou z toho smutní, ale snaží se být pozitivní. Pro mě by udělali všechno na světě. Maminka se mnou několikrát denně cvičí. To cvičení někdy pořádně bolí, ale taky se u toho pořádně nasmějeme. Taťka se mnou blbne, snaží se mě rozveselit, i když to prostě někdy nejde. Koukáme spolu na pohádky a dlabeme čokoládu. To je naše tajemství, o kterém se maminka nesmí dozvědět. Můj tatínek od dětství špatně chodí. Rád by pomáhal víc, ale je to složité, protože si musí při chůzi pomáhat berličkami. Mně to ale vůbec nevadí, mám ho ráda a jsme velcí kámoši. Osud dokáže být nespravedlivý. Ale já budu bojovat, pracovat na sobě a jednoho dne vyhraju. Za sebe, mé rodiče, sestřičku i všechny lidi, kteří mě mají rádi.
Pan doktor říká, že musím hodně cvičit. Proto jezdím s maminkou do lázní. Tatínek zůstává doma a stará se o sestřičku. Když jsme v lázních, tak se mi po nich moc stýská. S tím se ale nedá nic dělat. V lázních je se mnou maminka, cvičíme spolu několikrát denně, protahujeme se a taky si hrajeme. Někdy to je pořádná fuška, ale bez lázní svůj souboj s osudem vyhrát nemůžu.
Do lázní jezdíme jednou za půl roku, ty nám hradí stát. Jenže já bych potřebovala jezdit do lázní častěji. Takové lázně jsou ale drahé, stojí od 90 do 120 tisíc korun. I přes pomoc celé rodiny je to pro moje rodiče pořád velmi drahé. Proto bych ráda poprosila ty, kteří se dokáží vcítit do mého příběhu. Pomozte mi v souboji s mým osudem. Budu velice vděčná za jakýkoli finanční příspěvek na můj transparentní účet.
Moc vám všem děkuji.
Život je křehké dobrodružství.
Průběh léčby
Na svět jsem přišla 10. června 2013, sice trochu předčasně, ale už jsem se nemohla dočkat. Za pomocí rodičů jsem si zanedlouho uměla i sednout a bez problému ochutnávala svoje prstíky. Jednoho dne jsem dostala několik včeliček, dospěláci tomu říkají očkování. Od té doby mne ale přestalo poslouchat tělíčko. Co jsem se do mých dvou měsíců naučila, o to jsem najednou přišla.
Doktory mi bylo doporučeno začít docházet na rehabilitace — cvičit Vojtovu metodu. Ta je pro miminko, jako jsem byla já, dost bolestivá a navíc mi ani po několika měsících nepomáhala.
Erička po očkování, na koni v lázních Košumberk
Rodiče si všimli mé nedůvěry k doktorům, tak se rozhodli hledat nové možnosti léčby. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do lázní Košumberk. Vojtovu vystřídala Babathova metoda, díky které se můj stav začal alespoň trošičku zlepšovat. Jezdím sem ráda nejenom proto, že mi to pomáhá, ale také jsem si zde oblíbila fyzioterapeutku, z které se stala má opravdická kamarádka.
Moji rodiče se všemožně snaží zajistit mi tu nejlepší léčbu. Kdykoli jim to čas dovolí, tak studují různé metody léčby v českých, ale i zahraničních lázních. Zajímají se o čínskou medicínu, akupunkturu, homeopatii, o pomůcky, které potřebujeme, těch je skutečně hodně, a také zjišťují, co všechno taková alternativní léčba obnáší — a to především po finanční stránce. Rozhodla jsem se, že svůj souboj s osudem nevzdám a jsem odhodlaná vyzkoušet všechno, co by mi mohlo, byť i jen trochu, pomoci. Jezdíme třeba do Centra čínské medicíny v Praze na akupunkturu.
Díky hodným lidem a jejich finančnímu daru jsem s maminkou byla na jaře 2016 také v lázních Klímkovice u Ostravy. V lázních se mi líbilo, i když jsem musela každý den intenzivně cvičit. Někdy mne to cvičení bolelo a cítila jsem se pak moc unavená. Ale zvládla jsem to. Maminka taky říkala, že jsem velká a šikovná holka. Já se hlavně těšila na to, až se vrátím domů — za sestřičkou a tatínkem.
Další krůčky na mé daleké cestě můžete sledovat ZDE.
Více na stránce Krůčky pro Eričku.
K tomu viz:
